Kongregaci Chudých školských sester Naší Paní založila v roce 1833 v Bavorsku blahoslavená Matka Terezie od Ježíše Gerhardinger.
„Důvěra v Boha na věky nezklame."
Matka Terezie, křestním jménem Karolína Gerhardinger, se narodila v bavorském městečku Stadtamhof 20. června 1797 v době napoleonských válek a sociálně-morálního úpadku společnosti. V bezpečí a zbožné atmosféře svého domova byla vedená k víře, obětavé lásce a otevřenosti pro potřeby druhých.
Když Karolína dosáhla školního věku, navštěvovala dívčí školu v Stadtamhofu. Školu vedly Sestry kanovnice de Notre Dame, které byly členkami řádu založeného v roce 1597 sv. Petrem Forerským a blah. Alicí le Clerc.
Pro své dobré výsledky ve škole byla v devíti letech přeložena do vyšší třídy, kterou navštěvovaly žákyně až v jedenácti či dvanácti letech. Často se se svou maminkou modlila v kostele před mariánským oltářem, sama pak denně navštěvovala Ježíše v Eucharistii. V té době mohly děti přistoupit k prvnímu sv. přijímání až ve dvanácti letech, Karolina však dostala od dómského faráře Georga Michaela Wittmanna, pozdějšího biskupa Regensburgu, povolení již v devíti letech.
Dne 1. srpna 1809 byla klášterní škola, kterou mladá Karolína navštěvovala, uzavřena z důvodu sekularizace.
V tomto roce také Karolína ukončila povinnou školní docházku a přemýšlela, co dál. Chtěla zůstat se svým otcem, lodníkovým mistrem, a doprovázet ho na jeho obchodních cestách po Dunaji, avšak na rozpoznání svého povolání byla Karolína ještě příliš mladá. O to prozíravější byl otec Michael Wittmann, farář v katedrále a školský inspektor. S bolestí pozoroval pustošivé následky osvícenství, válek a sekularizace, jež se hluboce podepsaly na mravní a sociální úrovni lidu, zejména pak ženské mládeže. A k tomu ještě byly zavírány klášterní školy, které nejvíce mohly působit na morální výchovu žáků. Byl silně zasažen uzavřením kláštera a ztrátou školy pro dívky. S cílem najít nějakou pomoc založil ve Stadtamhofu farní školu a pověřil svého asistenta George Mauera, aby zde vyučoval a vyškolil bývalé žákyně klášterní školy, které by se zde staly učitelkami. Jednou z těchto žaček byla Karolína, které v té době bylo teprve dvanáct let, a právě dokončila svou šestiletou školní docházku.
V roce 1812 složily tři mladé učitelky státní závěrečnou zkoušku a obdržely vysvědčení o způsobilosti pro vyučování na lidových školách. Pod vedením otce Michaela Wittmanna, jenž byl v té době známým a váženým pedagogem, se stávala dívčí škola v Stadtamhof stále více vyhlášenou. Z žákyň měly být nejen pro domácnost připravené hospodyně, ale především hluboce věřící ženy a dobré matky. Tak měla vyrůst nová ženská generace. Otec Michael Wittmann se však zabýval ještě jinou myšlenkou, která zůstávala po řadu let jeho tajemstvím a vytouženým přáním. Mohly by tyto tři vzorně žijící a tak požehnaně působící mladé učitelky být základní buňkou pro založení zcela nového typu řádu, který by měl jeden základní mateřinec, mohl posílat sestry po dvou až třech a zakládat filiálky na venkově, a tak se dostat k nejchudším a nejpotřebnějším vrstvám obyvatelstva?
Tuto vizi svěřil svému příteli P. Františku Sebastianu Jobovi, který byl královským dvorním kaplanem ve Vídni. Otec Michael Wittmann se za to denně modlil, vše odevzdával do Božích rukou, avšak Karolíně, z úcty k její svobodě, nic neřekl. Teprve po letech Karolína sama svěřila svému duchovnímu otci touhu zasvětit celý svůj život Kristu a bezvýhradně ho následovat v řeholním stavu ve službě dětem.
Vyplývá to z dopisu Karolíny: „Otec Wittmann, když jsem mu poprvé svěřila nejniternější a naléhavou touhu své duše s prosbou o duchovní podporu v této věci, mi po dlouhé době na rozmyšlení a mnoha modlitbách dal ujištění: „Ano, vy! Bůh dá klášter, ale já se toho nedožiji. Modlil jsem se za to pět let a teď Bůh posílá vás a dává vám stejnou touhu jako mně, proto je ta věc od Boha. Ano, tedy v Božím jménu budeme důvěřovat jedině Bohu." Od té doby mi dával konkrétní rady pro klášterní život."
Nejen Karolína, ale i dvě další učitelky, toužily zcela se odevzdat Bohu v řeholním společenství, které by naplňovalo své poslání ve výchově těch nejchudších dětí.
Otec Wittmann podrobil opravdovost povolání tří mladých učitelek tvrdé zkoušce. Denní řád jim sestavil sám, obsahoval mnoho společných modliteb, askeze, mlčení a noční adorace. Představenou se stala nejstarší ze tří Anna, která je nakonec roku 1820 opustila. Po velmi těžkém období tříbení a Wittmannovy přísné formace, jež ji měla připravit na náročnou službu zakladatelky, Karolína napsala: „V Ježíši, který mi nyní prokázal nevýslovné milosrdenství a dal mi účast na své chudobě, svých námahách, utrpení, strachu a nouzi, píši toto: nedovedu popsat svůj vnitřní pokoj. Nyní jsem v Ježíši. Ať se mnou dělá, co chce, smím mu důvěřovat. Jedině na něm chci stavět."
Karolínina cesta byla od počátku poznamenána velkými těžkostmi, ale též velikou láskou ke Kristu a k dětem. V roce 1829 podala žádost o znovuzřízení bývalého kláštera sester de Notre Dame v Stadtamhof, který by mohla využít pro školu i řeholní život. Zdálo se, že biskupství tomu bylo nakloněno, avšak magistrát města se z majetkových důvodů postavil proti tomuto plánu. Bylo to velké zklamání, ovšem ještě bolestnější bylo, když Karolínu opustila i třetí společnice. A Karolína? Nevzdala se. Zanedlouho jí Pán Bůh poslal další mladé společnice: Marií Blass a Barbaru Weinzierl, které chtěly žít ve stejném duchu jako Karolína. Skrze biskupa Wittmanna a otce Sebastiana Joba Bůh ukázal místo pro založení nového kláštera: Nenburg vorm Wald. Klášter měl povstat přebudováním bývalého františkánského kostela a kláštera, který byl v roce 1802 sekularizován.Otec Job také přislíbil finanční podporu.
Prorocká slova biskupa Wittmanna: „Bůh dá klášter, ale já se toho již nedožiji", se naplnila. V březnu 1833, po těžké nemoci umírá biskup Wittmann, spoluzakladatel a duchovní otec prvních školských sester.
Osiřelého společenství se ujal otec Job, který je duchovně i finančně podporoval, vypracoval pro ně první pravidla a byl stavitelem kláštera v Neunburgu.
Zde, v Neunburgu vorm Wald, dne 24. října 1833 začala Karolína se svými společnicemi žít řeholní život v nepředstavitelné chudobě, jak sama napsala: „v důvěře v Boží milosrdenství z jednoho dne na druhý... jako ptáci v povětří a květiny na polích." (MT, 30. 10. 1836)
Avšak Karolína a celé dílo bylo podrobeno další náročné zkoušce, když po těžkém prochlazení umírá v únoru 1834 otec Job. Nyní se zdálo, že začínající komunita sester je odsouzena k zániku. Karolína však nezoufala a naopak ještě více vzrostla její důvěra a odhodlání pro započaté dílo. Obrátila se o pomoc do Vídně na císařovnu Karolínu Augustu, která, coby duchovní dcera otce Joba, byla do plánů stavby kláštera zasvěcena. Císařovna Karolína Augusta ji neobyčejně laskavě přijala a poskytla jí potřebnou pomoc. Další pochopení a přízeň získala Karolína u bavorského krále Ludvíka I., který založení kláštera a řeholního společenství schválil a podporoval je.
Dne 26. března 1834 prohlásil biskup Schwabl z Regensburgu pravidla sester Kanovnic de Notre Dame a Ducha stanov otce Františka Sebastiána Joba za provizorní stanovy nové kongregace a jmenoval Karolínu představenou společenství v Neunburgu vorm Wald.
Dne 16. listopadu 1835 složila Karolína do rukou biskupa Urbana věčné sliby a přijala jméno Terezie od Ježíše:
„Já, Terezie od Ježíše, odevzdávám se a slibuji Všemohoucímu Bohu, naší slavné Matce Marii, našemu otci Augustinovi, všem našim drahým svatým a vaší ctihodnosti, že budu žít podle pravidel Chudých školských sester po celý svůj život tak, jak byla pravidla schválena ctihodným otcem biskupem, a budu žít v poslušnosti – v chudobě – v čistotě – pro vyučování a rozvoj osobnosti dívek a mladých žen."
Nově založenou Kongregaci zakotvila v Eucharistii a chudobě a zasvětila Panně Marii.
Klášterní škola v Neunburgu se stala vzorovou a žádanou, počet žákyň i sester narůstal. Jejich představená, matka Terezie, vedla sestry k hlubokému duchovnímu životu a k věrnosti ve svém poslání. V roce 1836 založila první filiálku z Neunburgu vorm Wald ve Schwarzhofenu a po ní brzy následovalo dalších 13 filiálek.
Pro nedostatek místa, špatné dopravní spojení a nedostačující příležitosti ke vzdělání, byl v roce 1843 z Neunburgu mateřinec přestěhován do Mnichova. Odtud se kongregace rozšířila do různých zemí Evropy a také v roce 1847 do Severní Ameriky, kde v jejích začátcích poskytl velkou pomoc rodák z Prachatic, pozdější svatý, biskup Jan Nepomuk Neumann.
Papežské potvrzení řádových stanov přišlo až v r. 1865.
9. května 1879 Matka Terezie umírá v klášteře v Mnichově a zde je také pohřbená. V této době měla kongregace již 2250 sester v 295 společenstvích v 9 zemích světa.
Matka Terezie byla žena víry, která vždy hledala jen vůli Boží, odpovídala na potřeby doby a čelila bídě tím, že dávala přednost chudým a působila jako vychovatelka se světovým rozhledem.
Tuto výjimečnou ženu prohlásil svatý otec Jan Pavel II. 17. listopadu 1985 za blahoslavenou.
Vytisknout stránku